Home‎ > ‎Články‎ > ‎

Jak přežít pocity rodičů během prvních dnů, týdnů a měsíců s nedonošeňátky?

přidáno: 24. 1. 2016 7:03, autor: Martin Černek   [ aktualizováno 4. 2. 2016 3:00 ]
Pocity jako smutek, strach ba přímo hrůza z toho co přijde, provázely mne jako otce  dvojčátek od první minuty. A taky pocit bezmoci a viny (Udělal jsem něco špatně?), můžete jen sedět a čekat minuty, hodiny a dny. Snad se to zlepší... a ano časem si dovolíte připustit malou naději, že z toho děti vyjdou dobře. A poslední nepojmenovaný pocit? Pocit toho že jsme na všechno sami, ale však to jsou naše děti, kdo jiný by mohl pomoci? Tento pocit přijde trochu později. První záblesky se objeví, když vás propustí na normální poporodní oddělení (u nás cca po 10 týdnech). Je to jako přestoupit z mercedesu do trabantu. Jakmile vás však propustí domů, jste najednou úplně sami. Věřte mi, že by Vás nepustili, kdyby nevěřili, že to velmi dobře zvládnete. Že tomu nevěříte? Ano, já a žena jsme taky nevěřili, ale den za dnem jsme zjišťovali, že ano, že to zvládneme. Málem nám to rozložilo rodinu, na to si dejte pozor, stres a únava si vybírá svou daň, je to jako na frontě. Neodcizte se jeden druhému. Odpočívejte, určete si své odpočinkové hodiny a dny a využívejte je vždy, když to půjde.
Přátelé a známí, no samozřejmě všichni si myslí, že je strašné to co se stalo, ale ujišťují vás, že děti se z toho dostanou, oni je však neviděli tak maličké v inkubátoru věčně bojující o každý nádech, díky bohu za techniku a lékařský pokrok. Díky bohu, že fakultní nemocnice s plně vybaveným oddělením a zrovna volnými inkubátory byla tak blízko. Být to dále, nemuselo to vůbec dopadnout tak dobře. Omlouvám se, píši myšlenky jak plynou, je to tak dávno, dříve  jsem na to nemohl ani myslet, natož o tom psát. Možná tento hutný text pomůže samotnému autorovi, se vypořádat s běsy, které ho straší po nocích. :) Pokud pomůže vám, čtenářům s pochopením toho, jak se cítí rodiče předčasně narozených dětí, bude to krásné. Ve společnosti cítím, že toto téma je stále tabu. Nepouštíme jej do svých srdcí, stejně jako mnoho jiných věcí,  které nás nepálí, národní specifikum, nebo možná pud sebezáchovy? Samozřejmě s odstupem času má lidská mysl tendenci špatné zapomínat a dobré si pamatovat. Jsme tak nastaveni a je to dobře. Naše děti svůj boj v inkubátorech vyhrály a naděje nebyly plané. Samozřejmě nebylo to jednoduché, tak jak někdo říká "oddýchaly to za ně přístroje", my to však s nima prožili a bylo a je to stále velmi intenzivní. Krvácení do mozku, první nádech bez podpory, první mililitr mlíčka, nafouklé bříško, operace botallovy dučeje. Lucinka byla přes svou nižší váhu velká bojovnice a měla méně komplikací oproti bráškovi Vojtíškovi a časem ho vývojově předehnala.
Taťka a Lucinka klokánkujíVojta klokánkuje s maminkouVojta pije mlíčko ze stříkačky
Netroufnu si radit nikomu co dělat, když se mu narodí nedonošeňátko, snad vám jen navrhnu cestu, prozradím jak jsme se z toho nezbláznili. Je velký dar přivést na svět dítě, a to vaše je jiné, ne tím jak a kdy se narodilo, ale tím, že s ním budete mnohem více spjati právě tímto prožitkem jiného počátku. Možná přijdou komplikace, možná to nedopadne dobře, možná ano, ale věřte, že takové děti se rodí jen těm silným, těm u kterých je Osud, Vesmír, Bůh (vyberte si sami vhodnou entitu) přesvědčen že Vy, právě Vy to zvládnete a jste předurčeni na své cestě dojít tak daleko jak bude třeba. Neklaďte si velké cíle, postupujte po krocích, nakonec se dostanete tam kam potřebujete, jako karavana na cestě neznámou pouští, jen po cestě najít správné oázy se zásobami potravin a vody. :)
Poslední věc o které chci psát. Naše rodina, my a děti. Myslím, že jsme se moc uzavřeli před okolním světem a brali vše jako boj mezi náma a "těmi druhými". Možná to nebylo třeba, možná by šlo najít spřízněné duše a cítit se lépe. Zkušenosti s okolím ovšem nebyly nejlepší. Vždy jsme se však snažili dětem dopřát společnost vrstevníků, i když to tak možná nevypadalo. Nechceme, aby vyrůstali v nějaké bublině, kdy by po jejím prasknutí byli konfrontováni se zbytkem světa. Pokud najdete někoho, kdo vám je ochotný pomoct, na chvíli pohlídat děti když potřebujete, zahoďte hrdost a jděte do toho. Potřeba vypadnout z věčného koloběhu bude enormní a odpočinek potřebuje každý, i supermáma a supertáta. Přeji všem rodičům i nedonošeňátkům jen slunečné dny a dobré zprávy.


Comments