Home‎ > ‎

Články


Jak přežít pocity rodičů během prvních dnů, týdnů a měsíců s nedonošeňátky?

přidáno: 24. 1. 2016 7:03, autor: Martin Černek   [ aktualizováno 4. 2. 2016 3:00 ]

Pocity jako smutek, strach ba přímo hrůza z toho co přijde, provázely mne jako otce  dvojčátek od první minuty. A taky pocit bezmoci a viny (Udělal jsem něco špatně?), můžete jen sedět a čekat minuty, hodiny a dny. Snad se to zlepší... a ano časem si dovolíte připustit malou naději, že z toho děti vyjdou dobře. A poslední nepojmenovaný pocit? Pocit toho že jsme na všechno sami, ale však to jsou naše děti, kdo jiný by mohl pomoci? Tento pocit přijde trochu později. První záblesky se objeví, když vás propustí na normální poporodní oddělení (u nás cca po 10 týdnech). Je to jako přestoupit z mercedesu do trabantu. Jakmile vás však propustí domů, jste najednou úplně sami. Věřte mi, že by Vás nepustili, kdyby nevěřili, že to velmi dobře zvládnete. Že tomu nevěříte? Ano, já a žena jsme taky nevěřili, ale den za dnem jsme zjišťovali, že ano, že to zvládneme. Málem nám to rozložilo rodinu, na to si dejte pozor, stres a únava si vybírá svou daň, je to jako na frontě. Neodcizte se jeden druhému. Odpočívejte, určete si své odpočinkové hodiny a dny a využívejte je vždy, když to půjde.
Přátelé a známí, no samozřejmě všichni si myslí, že je strašné to co se stalo, ale ujišťují vás, že děti se z toho dostanou, oni je však neviděli tak maličké v inkubátoru věčně bojující o každý nádech, díky bohu za techniku a lékařský pokrok. Díky bohu, že fakultní nemocnice s plně vybaveným oddělením a zrovna volnými inkubátory byla tak blízko. Být to dále, nemuselo to vůbec dopadnout tak dobře. Omlouvám se, píši myšlenky jak plynou, je to tak dávno, dříve  jsem na to nemohl ani myslet, natož o tom psát. Možná tento hutný text pomůže samotnému autorovi, se vypořádat s běsy, které ho straší po nocích. :) Pokud pomůže vám, čtenářům s pochopením toho, jak se cítí rodiče předčasně narozených dětí, bude to krásné. Ve společnosti cítím, že toto téma je stále tabu. Nepouštíme jej do svých srdcí, stejně jako mnoho jiných věcí,  které nás nepálí, národní specifikum, nebo možná pud sebezáchovy? Samozřejmě s odstupem času má lidská mysl tendenci špatné zapomínat a dobré si pamatovat. Jsme tak nastaveni a je to dobře. Naše děti svůj boj v inkubátorech vyhrály a naděje nebyly plané. Samozřejmě nebylo to jednoduché, tak jak někdo říká "oddýchaly to za ně přístroje", my to však s nima prožili a bylo a je to stále velmi intenzivní. Krvácení do mozku, první nádech bez podpory, první mililitr mlíčka, nafouklé bříško, operace botallovy dučeje. Lucinka byla přes svou nižší váhu velká bojovnice a měla méně komplikací oproti bráškovi Vojtíškovi a časem ho vývojově předehnala.
Taťka a Lucinka klokánkujíVojta klokánkuje s maminkouVojta pije mlíčko ze stříkačky
Netroufnu si radit nikomu co dělat, když se mu narodí nedonošeňátko, snad vám jen navrhnu cestu, prozradím jak jsme se z toho nezbláznili. Je velký dar přivést na svět dítě, a to vaše je jiné, ne tím jak a kdy se narodilo, ale tím, že s ním budete mnohem více spjati právě tímto prožitkem jiného počátku. Možná přijdou komplikace, možná to nedopadne dobře, možná ano, ale věřte, že takové děti se rodí jen těm silným, těm u kterých je Osud, Vesmír, Bůh (vyberte si sami vhodnou entitu) přesvědčen že Vy, právě Vy to zvládnete a jste předurčeni na své cestě dojít tak daleko jak bude třeba. Neklaďte si velké cíle, postupujte po krocích, nakonec se dostanete tam kam potřebujete, jako karavana na cestě neznámou pouští, jen po cestě najít správné oázy se zásobami potravin a vody. :)
Poslední věc o které chci psát. Naše rodina, my a děti. Myslím, že jsme se moc uzavřeli před okolním světem a brali vše jako boj mezi náma a "těmi druhými". Možná to nebylo třeba, možná by šlo najít spřízněné duše a cítit se lépe. Zkušenosti s okolím ovšem nebyly nejlepší. Vždy jsme se však snažili dětem dopřát společnost vrstevníků, i když to tak možná nevypadalo. Nechceme, aby vyrůstali v nějaké bublině, kdy by po jejím prasknutí byli konfrontováni se zbytkem světa. Pokud najdete někoho, kdo vám je ochotný pomoct, na chvíli pohlídat děti když potřebujete, zahoďte hrdost a jděte do toho. Potřeba vypadnout z věčného koloběhu bude enormní a odpočinek potřebuje každý, i supermáma a supertáta. Přeji všem rodičům i nedonošeňátkům jen slunečné dny a dobré zprávy.


Jak jsme se narodili

přidáno: 10. 4. 2015 1:10, autor: Martin Černek   [ aktualizováno 24. 1. 2016 0:27 ]

Sestřička i já jsme se narodili trošku dříve než bylo plánováno a maminku i tatínka jsme tím velmi překvapili, protože to samozřejmě vůbec nečekali. Jednu krásnou neděli ráno nebylo mamince dobře, ale nebylo to tak strašné, a tak šla s tatínkem nakupovat nějaké dečky pro nás do postýlky. Bylo to zrovna když bylo v Japonsku to velké zemětřesní a tsunami. Večer a v noci mamince pořád nebylo dobře a tak tatínek zavolal sanitku a ta ji zavezla do nemocnice, kde zjistili že už chceme ven. Protože to přece jen bylo ve 25 týdnu těhotenství, nebyla to žádná legrace, ale porod se už nedal zastavit a tak jsme se kolem 4:00 oba narodili císařským řezem. Tatínek ani nestihl přijet včas a když přijel tak už nás nesli doktoři naproti do inkubátorů a maminku, která ještě spala, vezli na JIP. Od tehdy začal náš velký boj o život a našim rodičům velké starosti. Já (Vojtíšek) jsem vážil jen 930g a sestřička (Lucinka) 740g.

Nikdo nevěděl, co bude další hodinu, jestli všechno vydržíme, nebo ne. Statečně jsme bojovali s mnoha problémy, které provázely náš predčasný příchod na svět. Od problémů s dýcháním, kdy jsme se několikrát denně rozhodli že už se nám nechce dýchat, přes infekci a neuzavřené dučeje. Sestřičce se nakonec dučej uzavřela po podání léků. U mě to však tak jednoduché nebylo, a tak nakonec nezbylo nic jiného, než let vrtulníkem do Prahy kde mě museli operovat a dučej mi podvázat. Skoro celou dobu jsme byli zaintubovaní kvůli dýchací podpoře a čouhaly  z nás na všechny strany různé další hadičky, kterými jsme dýchali, jedli a podávali nám léky.


Vidíte, že jsme byli opravdu malí a naše orgány nebyly ještě pořádně připraveny na příchod do velkého světa a tak i mlíčko nám museli dávat po  mililitrech. Měli jsme hodně bolení a stále nafouklé bříško. Mnohokrát se nám přestalo chtít dýchat a nastal shon aby nás setřičky a doktoři udrželi pří životě. Maminka i tatínek za námi chodili každý den. Po nekolika týdnech jsme poprvé klokánkovali, pro tatínka i maminku to byla nádherná chvíle. 
Stále jsme bojovali s mnoha problémy, nakonec jsme však zvítězili a asi po 10 týdnech jsme mohli s váhou 2,5 kg jít s maminkou a tatínkem domů.
Nás i rodiče čekalo mnoho dalších zápolení, Tatínek a maminka však vždy věřili že dokážeme obstát ve všem co nám život připraví.

Poznámka tatínka (10.4.2015) :

Konec tohoto článku který jsem rozepsal před čtyřmi lety, píši až teď. Mnoho trápení a starostí již setřel čas, nechci moc vzpomínat na to co jsme prožili a i když se do budoucna budu snažit popsat v dalších článcích, náš život a peripetie, nebude to hned a nebude to jednoduché. Stále vedem své malé války, ať je to za uzdravení z nekončících nemocí, nebo s doktory, úřady, či zlými lidmi. Existují taky chvíle čistého štěstí, ze kterých čerpáme sílu jít dál. Chvíle kdy se radujeme, z pro rodiče donošených dětí, nepochopitelných maličkostí, kterých si u svých dětí ani nevšimnou. Pro nás však každý další krok vpřed je zaplacen nemalým úsilím. Kdo nezažil nepochopí a je mu to zbytečné vysvětlovat. Můžu napsat jen to že se moc snažíme, a jsme moc unavení...


1-2 of 2